Z břevnovské opuky byla postavena gotická Praha i smíchovské nádraží.

Mírně zvlněná výšina mezi Petřínem (max. 330 m n. m.) a Bílou horou (381 m n. m.) byla zejména ve starší literatuře nazývána bělohorskou plání. Z geologického hlediska je to rozsáhlý relikt svrchněkřídových sedimentů na ordovickém podloží, omezený ze všech stran výraznými údolími. Užitkové křídové horniny jsou zde reprezentované jednak cenomanskými pískovci, jednak turonskými písčitými slíny. Pískovce (sladkovodní perucké a mořské korycanské vrstvy) jsou převážně bělavé nebo nažloutlé, 8 – 13 m mocné. V nejvyšších až 3 m mocných polohách jsou nazelenalé a glaukonitické, na bázi jílovité nebo naopak železité. Písčité slínovce mají mocnost až 20 m a jsou nejmladším členem křídového útvaru v Praze a okolí. Patří bělohorskému souvrství, které právě podle Bílé hory pojmenoval J. Krejčí už v roce 1869.

Z křídových sedimentů měly pro stavební účely význam především písčité slíny, jimž se odedávna říkalo opuky. Byly dobře dobyvatelné a opracovatelné; proto také byly hlavním stavivem románské a gotické Prahy. Naproti tomu pískovce (zejména korycanské) jsou poměrně měkké a proto se využívaly hlavně jako kopaný písek, zejména pro malty a omítky. Jen pevnější partie byly využitelné jako kámen pro méně náročné stavební účely.

Hojné plošné i vertikální rozšíření těchto hornin v původně řídce osídlené krajině a dobrá dostupnost z blízké Prahy byly příčinou, proč zde byla v minulosti založena celá řada lomů. Kámen se zde lámal nejspíš už v raném středověku pro stavbu prvního mužského kláštera u nás, benediktinského kláštera sv. Markéty v Břevnově. Dokládá to i jeho zakládací listina z 15. ledna 993, podle níž kníže Boleslav II. klášteru věnuje mj. ves Břevnov a také vrch nerovný, táhnoucí se od křižovatky Žernovnice řečené, na které se mlýnské kameny lámou, přímo k léščí a od léščí až ku skále, která leží na cestě, po které se příjde k městu Praze (J. Kalhous 1907). Listina je sice prokázané falzum z poloviny 13. století, ale i tak dokládá, že přinejmenším tehdy se zde kámen musel lámat.

Bělohorská pláň s lomy od Petřína až za Bílou horu se postupně stala nejvýznamnější lomařskou oblastí pro Prahu a její okolí. Rozvojem nových stavebních hmot a technologií však byly lomy postupně opouštěny, takže dnes jsou všechny zasypány nebo jiným způsobem rekultivovány.

Pískovce byly dobývány po okrajích pláně, kde nejsou tolik zakryty nadložními opukami. Nejvíc jejich lomů bylo založeno na jižním úbočí ke Košířům. Táhly se v téměř 3 km dlouhém nesouvislém pruhu, počínajícím na východě nad dvorem Fialka, pod Hybšmankou, Kneislovskou a Spiritkou, nad Císařkou a pod Ladronkou až po Šafránku. Patřily většinou majitelům jmenovaných usedlostí, nebyly příliš významné, a tak je dostupných informací o nich jen málo.

Snadná dobyvatelnost pískovců, zejména podle strmých dislokací, umožňovala budování podzemních jeskyní a chodeb. Ty prvé v minulosti často sloužily jako nouzová obydlí, zejména v lomech u Císařky a Ladronky. Účel podzemních chodeb a prostor, např. pod dnešním Rošického stadionem na Strahově, není dostatečně objasněn.

Opuky jsou na bělohorské pláni na rozdíl od pískovců plošně mnohem rozšířenější. Také proto zde v minulosti bylo opukových lomů víc než pískovcových a měly také větší význam. Na nedatované mapě území, patřícího klášteru sv. Markéty, pocházející někdy z poloviny 18. století, jsou zakresleny a latinsky popsány (lapidicidina) tři lomy: první asi 300 m severozápadně od kláštera, zbývající asi 0,5 km jihozápadně od usedlosti Königsmanka u hospody Závěrka. V mapě stabilního katastru Břevnova z roku 1840 je celkem 13 parcel vyznačeno jako lomy. Indikační skica k této mapě z téhož roku uvádí, že z nich tři jižně a jeden západně od osady Tejnky patřily klášteru sv. Markéty, ostatní místním usedlíkům.

Z těchto lomů byl nejznámější tzv. panský nebo markytský (podle sv. Markéty) klášterní lom jižně až jihozápadně od Tejnky. Odtud byl např. v polovině 19. století lámán kámen na stavbu smíchovského nádraží. Přitom zde byly nalezeny vzácné zbytky veleještěra Polyptychodon interruptus, které popsal A. Frič (1876).

Z ostatních bělohorských opukových lomů zasluhují pozornost dva. První byl založen v roce 1701 asi 700 m severně od kláštera sv. Markéty pro jeho rozsáhlou přestavbu (E. Batěk 1898). Druhý byl v jihozápadním sousedství usedlosti Ladronka na tehdejším katastru Motola. V archivu řádu maltézských rytířů, jimž usedlost od počátku 18. století patřila, se zachovaly dva plány tohoto lomu. První je z roku 1803, druhý asi z roku 1810,21 takže to jsou zřejmě nejstarší plány pražských kamenolomů vůbec.

Je zajímavé, že v soupisu lomů bývalého Rakouska (A. Hanisch – H. Schmid 1901) není z bělohorské pláně uveden – obdobně jako u pískovců – ani jeden opukový lom. V soupisu lomů okresů Praha-město a Praha venkov-sever z poloviny 20. století je to šest opukových lomů z katastrálního území Břevnov a po jednom z katastrálních území Veleslavín, Ruzyně a Řepy. Z nich byl v té době v provozu jen lom na návrší Kamenka severovýchodně od Řep. Zanedlouho byl však opuštěn i ten; těžba bělohorské opuky tím definitivně skončila.

Článek o minulosti lomů na Břevnovské pláni jsme převzali z Revue Kámen / autor Václav Rybařík / kráceno

lomy

 

 

 

"Břevnove milý, již nemáš lesů, z nichž bys na stavbu Prahy břevna vozil, avšak ty z nitra svého, z lomů svých, v základě dosud Prahu stavíš. Tvé nitro, Břevnove, kdyby se v Praze zachvělo, v ssutiny se Praha zřítí. Proto, Břevnove, nesmíš se jak třtina chvíti. Vždyť zlatá Praha, máti měst, ve tvém spojenství září nevýslovnou se ještě bude skvíti!"

Sdružení Tejnka

         Napište nám

@