Několik kapitol z knihy vzpomínek na život v Břevnově v 60. letech 19. století

Napsal František Tatoušek

Vydalo Zemědělské knihkupectví A. Neubert v Praze v roce 1920 

Jak získala jméno hospoda Na Marjánce. Jak přispěl letohrádek Hvězda k zániku krinolín.  O Strahovské bráně. Proč si všichni břevnovští kluci hráli na vojáky.  Život ve vesnici Břevnov a další.

 

Počátky Břevnova

Břevnov jest prastarého původu. V nadační listině kláštera břevnovského za Boleslava II. Roku 993, kdy byl klášter založen, uveden jest mezi jinými darovanými vesnicemi také Břevnov s 19 obyvateli. Zdá se, že prvními obyvateli byli dřevorubci, kteří v rozsáhlém lese Malejovu připravovali z poražených kmenů dříví ke stavbám pražským. Místo ono, kde bývala složena břevna, nazýváno Břevnovem. Pojmenování „Břevnov" objevovalo se většinou pouze v úředních listinách. Všeobecně říkáno „u sv. Markéty", „Markytští", anebo pouze „od Markyty". I ředitel normální školy u Karmelitánů na Malé Straně v Praze nazýval nás, hody z Břevnova, ještě v letech 1966 až 1867 vždycky pouze „od Markyty".

 

O proměně starého Břevnova

Idylický starý Břevnov za Strahovskou branou mizí a ustupuje stavebnímu ruchu, aby padl za oběť lidské spekulaci. Kdežto za branami pražskými: Koňskou, Žitnou, Újezdskou, Píseckou i Vyšehradskou dávno se vynořila nová a místy nádherná předměstí, zůstával Břevnov dlouhá léta ušetřen a žil stále ve svém idylickém zátiší v kotlině pod Bílou Horou a oborou Hvězdou, jakoby jej chtěl lidský věk uchovati jako historickou památku zašlých dob. Mocný rozmach hlavního města rozvalil nejposlednější pražskou bránu na Strahově a smetá pomalu vše staré, co se mu do cesty staví. Zmizelo tiché a idylické předbrání v kotlině mezi vršky bělohorskými a střešovickými, nad nimiž doplňovala obora „Hvězda" krásný obraz Břevnova s historickým klášterem Benediktinů.

Jak roztomilý to býval obrázek před šedesáti léty! A jak zajímavý pohled s vysokých hradeb strahovských do údolí na mohutnou stavbu kostela sv. Markéty, která vévodila jako obr moři zelených zahrad, luk a polí!

Již hradební příkopy u samé brány skvěly se v bujné zeleni, poseté na jaře žlutými květy pampelišek a skromných sedmikrás, že vypadaly jako pestrý koberec, rozložený až k vojenskému hřbitovu. Na levo podél svahu bělohorského, počínaje od „Závěrky" a kolem, „Königsmanky" až ke dvoru Liboreckému stávaly zahrady s obrovskými stromy, z nichž vyčníval Liborecký dvůr jako starobylý hrad. Kolem všude po mezích a v bývalých zákopech, tak zvaných „dolíkách" a škarpách rostla bujná tráva, posetá tisícerými kvítky a podél silnice, jakoby na stráži, stávaly gigantické topoly.

Za „Königsmankou" podél silnice táhly se až k „Hladomři" zahrady, z nichž skromně vykukovala proti „Kajetánce" malá hospůdka, zvaná „U paní Marjánky". Pod návrším střešovickým, hned naproti vojenskému hřbitovu, byla vinice „Hubálka", vedle ní „Panenská" a dále „Malovanka" s rozsáhlými zahradami. Vedle „Malovanky byla vila „Šleicherka", pak „Petinka" s krásnými parky a dále rozsáhlá „Kajetánka", s rybníkem a obrovitými stromy. Blíže „Kajetánky" rozprostírala se zahrad Hudcova a „Jeptiška" až ku vsi Břevnovu, jinak též „u sv. Markéty" zvané, jejíž střechy zanikávaly v zeleni stromů. Svahy mezi návršími bělohorským a střešovickým spojovaly mezi polemi čtyři aleje ovocných stromů a to od „Vonásků" k „Panenské, od „Závěrky" ku „Šleicherce", od hospůdky „u paní Marjánky" ku „Kajetánce" a od „Švestiček" ku zahradě Hudcově.

Ves Břevnov rozprostírala se v pravo pod klášterem v mírném návrší a býval na ni velice milý pohled, zvláště na jaře, když bylo vše květem osypáno. Tvořila obdélník s velikou návsí, uprostřed se starobylou zvoničkou. Doškami a šindely kryté střechy selských statků a chalup mizely mezi větvemi stromů. Tichá vesnička tato činila dojem, jakoby ležela někde v horském zákoutí a ne u brány rušného velkoměsta. Klid její rušil pouze potůček, vytékající z klášterních rybníků.

Nad vesnicí se hrdě vypínal historický klášter Břevnovský, imposantní stavba Dinzenhoferova a zrcadlil se ve dvou rybnících, rozložených u jeho pat. Mohutné jeho zdi jakoby hlásaly své vzkříšení po hrozných útrapách, které stihaly klášter po staletí. Před vrátnicí kláštera stála veliká štěpnice „Culikanda" a za klášterem zahrada a klášterní park, který končil malým hřbitůvkem s kostelíčkem svatého Lazara. Nad klášterskou zahradou stál na stráži „Větrník" s mohutnými svými křídly. Nad tímto utěšeným obrazem trůnil tmavý bor zasmušilé „Hvězdy", jakoby chtěl chrániti rozkošné údolí před přívaly a zkázou.

Obrázek starého Břevnova mizí den ze dne. Zahrady byly částečně vykáceny, stráně jsou omšelé, pole a luka rozryta a rozkošná idyla ustupuje rušnému životu nového města Břevnova, a tam, kde jindy rozprostíralo se z jara moře vonných květů, trčí dnes k nemi komíny činžáků.

 

Strahovská brána – Brána na Sioně

Původní Strahovská brána, která byla vykopána při bourání strahovských hradeb r. 1898, stála o několik metrů níže. Vystavěna byla ve čtrnáctém století současně s nízkými hradbami, náspy a dvojitými příkopy. Nám známá brána postavena byla kolem roku 1653 s novými vysokými hradbami, v nichž starou bránu pohřbili, až to až do roku 1898, kdy spatřili jsme její zříceniny.

V našich skvělých českých dějinách často jsou činěny zmínky o Strahovské bráně. Po ztracené bitvě na Bílé Hoře utíkalo stavovské vojsko ve zběsilém zmatku do Prahy a u brány nakupeny převržené vozy. Zásob, zbrojů, střeliv a různých věcí ležely tu hromady. Brána nemohla pojmouti tisíce prchajících a tu v šíleném zmatku přelézali ustrašení vojíni strahovské hradby. Druhý den již táhlo branou vítězné vojsko císařovo za zvuků jásavých fanfár. Poslední vládce, který jel starou Strahovskou branou, byl r. 1652 císař Ferdinand III.

 

U paní Marjánky

V letech šedesátých vypadalo to za Strahovskou branou zcela jinak. Podél nynější Bělohorské třídy táhla se alej topolů až na Bílou Horu. Stromoví tito velikáni ustupovali během času ovocným stromům. Vinice „Závěrka" a „Köngsmanka" stávaly v bujné zeleni zahrad. Vedle „Köngismanky" u samé silnice rozprostírala se pěkná zahrada, většinou ovocná. Zahrada tato patřila k hospůdce vdovy Marie Zemanové, všeobecně „u paní Marjánky" zvané. Název ten se udržel až na naše čas ovšem skomolen na pojmenování „na Marjánce". Podržel jej i v dobách, kdy se vdova Zemanová provdala za Jana Černého.

„Paní Marjánka", jak lid hostinskou nazýval, byla příjemná, avšak rázná žena a její muž, Jan Černý, byl dobrák od kosti. Černý byl znám v širém okolí jako zázračný lékař-ochotník, z blízka i z dáli přicházeli k němu lidé o pomoc a na radu, zvláště při zlomeninách údů, jež napravoval s nemalou zručností, ovšem že bez jakékoliv odměny.

 Pokud moje paměť sahá, znal jsem paní Marjánku již jako stařenku. Stávala před hostincem opásána velkou zástěrou s plnými vždy kapsáři. Obsah jich býval vždy dle ročního počasí: višně, slívy, hrušky, jablka a hlavně bochánky z žitné mouky, jež rozdávala chudině každý pátek. Když nestačily bochánky, podělila penězi, potěšila a kde bylo třeba i chudáka navštívila. Výše uvedený obsah kapsářů paní Marjánky býval hlavně určen pro nás, malé hochy. Často pravila s milým úsměvem, že jsme její nejmilejší zákazníci.

V roce 1862 se stala náhle změna. Marně jsme nakukovali do oken hospůdky, paní Marjánka se neobjevovala. Zvěst, že naše milá babička těžce stůně, zarmoutila celé okolí. Osobnost paní Marjánky byla tak populární, že jsme se i ve škole za uzdravení její modlili. Vůle boží však rozhodla povolati k sobě dobrou tu ženu. Nebylo pamětníka tak slavného pohřbu. Tak plakati na pohřbu jsem ještě neviděl.

 

Život v Břevnově

V létech šedesátých minulého století plynul náš život v Břevnově v nerušeném klidu, „dolce far niente". Ve vědomí, že předkové „byli také živi" a nepotřebovali novot, vedli Břevnováci život pokojných občanů, starajíce se každý o své zájmy. Způsob společenského života, sousedských zábav a radovánek se nevymanil z tradic předků a činil povšechný dojem, jakoby ležel Břevnov několik mil za Prahou.

Jen občas zanesli studenti o prázdninách trochu ruchu a života do netečné společnosti, oživili ji nějakou dobu, rozčeřili hladinu tichého života, zanechávajíce po sobě nepatrné stopy pouze v mládeži, z níž někteří tíhli do ruchu pražského. A tak zůstával Břevnov stále ve stadiu nepatrné vesnice, oživené několika hospodami, v nichž, vyjma nějaké posvícenské muziky, hrávali sousedé v karty.

Již roku 1861 hrávali ochotníci divadlo ve Vokovicích, Horoměřicích a jinde, avšak v Břevnově, ačkoliv sousedil s Prahou, nebylo o divadle ani potuchy. V nově založené besedě „u Kaštanu" pořádány různé deklamatorní zábavy a hrávalo sexteto mistrů břevnovských. Po pár letech činnost občanské besedy zanikla.

 

Jak přispěl letohrádek Hvězda k zániku krinolín

U nás zanikla krinolína v letech sedmdesátých truchlivým způsobem. Bylo v červenci roku 1867, o tak zvané sv.-markytské pouti ve Hvězdě. Hlučná tato lidová slavnost, jež se pak časem zvrhla v hnusné orgie, bývala v tak ohromných rozměrech, že obora vypadala jako mraveniště. Tisíce a tisíce lidí hrnulo se v den pouti již v nejčasnějších hodinách z Prahy ven. Po silnici od Strahovské brány střídaly se davy lidu, dostavníky, selské povozy, vozy s nářadím, pivem a potravinami a různí drobní obchodníci, že směsice vypadala, jako by celý národ prchal z Prahy před nepřítelem.

Když hlučné veselí ve Hvězdě dostoupilo vrcholu, tu pojednou asi kolem čtvrté hodiny odpoledne strhla se stašná bouře, liják a krupobití, jakého nebylo pamětníka. Tisícihlavé zástupy se pojednou řítily z obory šíleně ven, každý hleděl, kde by se ukryl. Zatím se lilo jako z konve, křik dětí a vřískot ženských mísily se do rachocení hromu. Strašně se při tom vedlo krinolinám. V nastalé tlačenici praskaly na nich obruče, šlapáno po nich a se žen strhovány, jiné samy strhovaly se sebe nestvůrné „reifroky" a hleděly se většinou v jedné sukni bez klobouku uschovati v blízké Liboci, Břevnově a Tejnce. Tisíce krinolin, klobouků a různých jiných věcí zaházeno bylo ve Hvězdě a v příkopu u silnice. Když bouře ustala, činilo okolí Hvězdy dojem krajiny po velké bitvě, jenže bojiště pokryto bylo zničenými klobouky, slunečníky a hlavně spoustami krinolin. Zbylí „hvězdáři" je pak sbírali a nosili jako trofeje na holích, vracející se do Prahy.

Po této katastrofě nastala u našich dam antipatie proti nestvůrným krinolinám. Přispěly k tomu nemalou měrou též hanlivé popěvky pouličního písničkáře Haise, který v nich nemálo sesměšňoval krinolínovou katastrofu ve Hvězdě a popudil pražský ženský svět proti „reifrokům".

 

„U každé hromádky za Strahovskou branou

 Najdeš krinolínu celou roztrhanou

 Malér potkal Týni, Lízi, Apolenu

 Nechaly ve Hvězdě novou krinolínu"

 

zpíval Hais – a bylo po krinolínách.

 

Hospoda Na Závěrce

Starobylý hostinec na „Závěrce" stojí posud v místech, kudy vedla před dávnými časy silnice na Bílou Horu, a sice od bývalé staré Strahovské brány přes „Liborku" a „Ladronku" k „Syslovicům", nynějšímu Malému Břevnovu. Vrata hospody uzavírala na noc silnici, odtud pochází pojmenování "na Závěrce".

Hospoda hostíval v letech šedesátých minulého století ve svých útulných místnostech pestrou společnost inteligentů, umělců, literátů, studentů a řemeslníků, Ty všecky pojilo tehdáž vlastenecké nadšení, boj o vzkříšení našeho národa. Byli to demokrati, jimž dosud panující ovzduší německé v Praze překážívalo v jich nenucených zábavách. Z té příčiny hledávali hospody za branami, kde sobě od plic zaslovanštili. Přicházel i Neruda, Svátek, Arbes, Kulhavý aj.

Na Závěrce nebylo elektrického osvětlení. Na čistě odrhnutých stolech hořely v neohrabaných dřevěných svícnech lojové svíčky, kolem nich nastrkány byly tak zvané difidibusy", vyráběné ze škatulek od sirek a vedle ležel nezbytný tehdáž „kratiknot", čili tak zvaný „lichpuc".

Flašinet hrál čtverylku, při níž se bezděčně vyvinuly taneční hodiny. Při přísných nařízeních policejních v noremních dnech v postě a adventě bylo třeba velké opatrnosti, neboť bývaly veliké a přísné pokuty. Tu naši nadšenci střídavě stávali na stráži a dávali pozor na vojenskou patrolu, s kterou nebylo valných žertů. Jediná lojová svíčka na kamnech v „sále" osvětlovala místnost sotva na tři kroky a při tomto osvětlení se tančívalo. Jakmile se objevila patrola, spustil flašinetář nějakou nábožnou árii.

Uplynula léta a nadešel rok 1866. Společnost navštěvující hospodu „na Závěrce" se rozešla. Na Závěrce v hostinských místnostech ubytována byla pruská pomořanská garda a vestfálská zemská obrana.

 

Malí vojáci

My, před půlstoletím, hoši z Hradčan, Tejnky, Břevnova, Liborky a Střešovic bývali jsme v letech šedesátých polovičními vojáky. Přispěla k tomu blízkost kasáren hradčanských a vojenských cvičišť za Strahovskou branou, kde jsme denně měli příležitost sledovat cvičení vojska. 

Časté naše účastenství ve vojenském životě mělo na nás nemalý vliv, takže po nějakém čase tvořili jsme také jakýsi vojenský sbor.

Na bývalých vojenských opevněních za Strahovskou branou a v opuštěných lomech opukových, tak zvaných „Skalách" blíže vinic „Hübschmanky", nad „Hřebenkou" a „Palatou", sváděny byly urputné boje mezi dorostem libereckým a košířským. Válčící armády čítaly sta kluků z Břevnova, Košíř, Smíchova a okolních samot. Ozbrojeni byli dřevěnými šavlemi a praky, protože v místech těch ležely spousty drobného kamení. Bojům této mládeže často přihlížívalo obecenstvo, a i důstojníci hradčanské posádky s účastenstvím pozorovali vynalézavost mládeže a hlasitě se smávali „strategickým pohybům" válčících stran.

Ježto však tyto boje, původně jako hračka, stávaly se stále prudšími a nebezpečnějšími a hoši začali užívat též střelných zbraní, zakročila policie a překazila další vývoj našich tehdejších manévrů.

 

U kaštanu

U Kaštanu bývalo hlučno. Dopravu do Prahy obstarávali formani a „u Kaštanu" bývalo jejich hlavní stanoviště, kde přenocovávali, jelikož nebylo voleno těžkým povozům mezi dnem Prahou projížděti, smělo se tak díti pouze v ranních hodinách. V pestré směsici českých i německých formanů a různých kočovníků bývalo zajímavo poseděti.

 

Místní názvy

„Kajetánka", bývalý klášter Theatinů, s pobořenou kaplí Marie Etinské, založen roku 1666, zrušen roku 1783. 

„Hubálka", zvaná v 18. Století „zahradou Pöglovou".

„Panenská" vinice náležela od starodávna pannám Benediktinkám, u sv. Jiří na Hradčanech.

„Malovanka" se jmenovala v předešlém století „Peterka".

„Šleicherka" pojmenována podle svého zakladatele (asi roku 1770) Šleichera a choti jeho šlechtičny z Wiesenthalu.

„Petinka" založena hrabětem Pöttingem (okolo 1650), nyní „Vincentium".

„Königsmanka" bývala majetkem kláštera břevnovského, přešla koupí na Mikuláše Königsmana, šlechtice a doktora práv.

„Liborka" vinice a dvůr Liboria Ubela, který tam založil roku 1650 kapli sv. Liboria.

 

Sdružení Tejnka

         Napište nám

@